Aegirův palác
Toho dne se Ran Uchvatitelka schovala u cerného útesu na nebezpecné lodní ceste v blízkosti islandského mysu. Ráda uléhala do proudu, ukrývala se do lesklé peny a neviditelná se vozila na hrebenech vln. V ruce mela obrovskou sít a cekala na svou obet. Po nekolika hodinách cekání se zacala pomalu, jakoby váhave približovat vikingská lod. Z ledových zemí Grónska se vracel Erik a jeho spolecníci, zkrehli a vycerpaní týdenní bourí. V mlze a slabém svetle rozednívajícího se dne se Erik orientoval jen naslepo. Nebyla to jeho první cesta ve studených vodách, a proto se mel na pozoru. Když byl ješte malý chlapec, ucil ho jeho otec Harald Zrzavá brada rídit lod. Naucil ho také vysvetlovat si let ptáku, menící se barvu vody a oblohy a tisíce dalších znaku, které mu umožnovaly vyhnout se nejvetším nástrahám. Otec ho varoval hlavne pred Ran Uchvatitelkou a jejími devíti dcerami, bohynemi vln, které se neustále plaví po mori a potápejí opuštené lode. Ve chvíli, kdy Erik myslel na Ran Uchvatitelku, vytvorila Ran obrovskou besnící vlnu, která odhodila lod až k útesu. Ohromný praskot nasvedcoval tomu, že príd lodi najela na skaliska. Zpenená voda se rinula do lodi. Ran s úsmevem na rtech držela svou sít a chytala posádku, aby ji stáhla do hlubin oceánu. Nepocítala však s Erikovou ostražitostí. Mladý kapitán byl silným nárazem nejprve zaskocen, ale ihned se vzchopil. Byla to otázka života ci smrti. Všichni to pochopili. Erik prekricel hluk vetru a vydával presné a promyšlené príkazy. Cást posádky odrážela lod od skalisek dlouhými háky z jasanového dreva. Mezitím se ostatní Vikingové vrhli s prkny, náradím a koudelí na trhlinu, aby zacelili díru. Posádka pak zoufale veslovala a lod' se pomalu vzdalovala od nebezpecného místa. Ran, rozzurená, že jí uniklo vítezství, zmenila taktiku. Jejích devet dcer obklopilo lod, tancily a zpívaly, až se more zmítalo na všechny strany. Erik kricel na své muže, aby se strežili odpovídat jim a vubec se na ne podívat. Byli by okouzleni jejich krásou a nezadržitelne zataženi do hlubin. Zavreli proto oci a hlasitým zpevem prehlušili lákání dívek. Opreli se rázne do vesel a zustali lhostejní veškerým svodum. Ran a její dcery byly dotceny, že jim tak statní a drsní muži nevenovali ani pohled, a vrátily se s prázdnou. Mohutným tempem se potopily do podmorského paláce jejich otce obra Aegira. Diskutoval s bohem more Njordem a na jedno ucho roztržite poslouchal vyprávení své ženy Ran. Král byl pyšný na své dcery a jednu po druhé je predstavil Njordovi, jenž hned ocenil jejich krásu. Pak se dal obr s bohem znovu do reci. Njord si opet stežoval na svou ženu Skadi. Vysvetlil Aegirovi, že ho prišel radeji navštívit sám, protože Skadi nesnáší oceán, což je pro boha more zvlášt nepríjemné. Tato rozepre trvá už nekolik let. Skadi tvrdí, že nemuže spát na Njordove lodi kvuli kriku racku. Njord naopak nesnáší pevnou zemi, má hruzu z vytí obrovských bílých vlku, kterí straší v horách, kde by ráda žila jeho žena. Tak museli oba manželé udelat dohodu. Njord žil cást roku na oceáne svobodne se svými práteli a racky. V zime se Skadi procházela sama obrovskými snehovými dálavami.