Jak podle Egypťanů vznikl svět
OD NEPAMĚTI A PO VŠECHEN ČAS, KTERÝ NIKDY NEZAČAL a nikdy neskončí, byl
v nekonečném prostoru Jen chladný oceán a v jeho vodách se vznášel bůh pravěkého vodstva Nun Měl lidské tělo, obrovskou žabí hlavu a do temnoty hleděl dvěma velkýma vypouklýma očima. V oněch pradávných dobách nebylo jiných bohů, nebylo lidí, zvířat ani rostlin. Nebyl vzduch ani slunce, které by šířilo světlo a teplo, nebyla obloha ani země. Všude panovala tma a v ní šuměly vlny nekonečného pravěkého moře.
Jen věčně žijící prabůh Nun pamatuje, kdy se v jeho pravodstvu objevil bůh slunce Re, který sám sebe stvořil. Zprvu onen sebetvůrce nijak nevypadal, nikomu a ničemu se nepodobal, nebyl hmatatelný, ani ho nebylo vidět. Přesto Nun věděl, že už v pravěkém moři není sám.
Najednou se ozval ohlušující rachot, z Nunova pramoře se vynořila špička prahory Benben, která měla tvar pyramidy, z ní vmžiku vyrostl nádherný modrý lotos šířící do prostoru silnou příjemnou vůni. Az květu lotosu se na Nuna usmívalo malé dítě, jež mělo na hlavě sluneční kotouč. Dítě rostlo a rostlo, až bylo veliké jako muž, ale hlavu už nemělo lidskou, nýbrž sokolí, se slunečním kotoučem místo koruny. Zářící bůh slunce Re se poprvé objevil v celé své kráse.
Nato se planoucí Re vznesl nad vlnami pravěkého moře, mohutným světlem zahnal tmu a ozářil okolní temný prostor. Všude byla Jen voda a nad ní nekonečný vesmír. Pouze v místech, kde bude jednou stát sluneční chrám města lunu, vystupovala z vody prahora Benben, na ni se skvěl překrásný modrý lotos a vedle něho v ohnivé záři slunce stál pták s lesklým modrým peřím, který se podobal volavce. Byl to posvátný benu, pták slunce, první tvor, kterého bůh slunce Re svou čarovnou mocí stvořil. Nádherný pták představoval Reovu živoucí duši.
S Reem se zrodila schopnost tvořit a touha vládnout. Proto Re ze svého
dechu vytvořil Šua, boha vzduchu, a ze sliny svých úst stvořil bohyni vlhkosti
Tefnut. Obě božstva měla lidské postavy, ale jejich hlavy byly lví. Někdy však
bůh šu na sebe bral podobu lva a také bohyně Tefnut se objevovala jako lvice. Po čase se první božské dvojici narodily děti - bohyně nebe Nut a bůh země Geb. Ti vypadali jako lidé. Nut však nosila na lidské hlavě kulatou nádobu a Geb měl na hlavě husu.
V záři Reova božského světla se země vynořila jako velký plovoucí ostrov, který se vznášel na nekonečných vodách pramoře. Uprostřed pevniny byl Egypt s prahorou Benben. Mezi nebe a zemi vstoupil modravý vzduch a vlhkost v podobě deště. Tak vznikl svět.
Takový svět se však Reovi zdál prázdný a nudný. I začal vydechovat slovo za slovem a zaplňovat svět rozmanitými živočichy a rostlinami. Na zemi se objevila zvířata, vzduchem poletovali pestrobarevní ptáci a hmyz, ve vodě plavaly ryby, želvy a různá vodní drobotina. Ze země vyrůstaly stromy, tráva a Čarokrásné květiny.
Nakonec Re vyslovil jméno Chnum. Objevil se bůh řeky Nilu. Postavu měl lidskou, ale hlavu beraní. Od těch pradávných dob protéká Egyptem řeka Nil a zaplavuje jej vodou, kterou jí v podobě podzemních pramenů dodává Nunovo pramoře.
Bohové se množili a bůh slunce Re jim spravedlivě panoval. I stalo se, že se jednou Šu a Tefnut ztratili ve vodách praboha Nuna. Re v obavách, aby svět nezanikl, vyslal svoje zářící oko, aby je šlo hledat. Protože se však božské oko dlouho nevracelo, nasadil si Re jiné.
Po nějaké době vyslané oko ztracené bohy přece jen našlo, ale když se
k Reovi vrátilo, shledalo, že jeho místo je obsazené. Rozplakalo se lítostí a bylo k neutišení.
Jak tak naříkalo, kanula z něj k zemi hořká slza za slzou a na místě, kde se dotkla země, se proměnila v člověka. Z hořkých slz bolesti se rodil člověk za člověkem a všude bylo najednou plno lidí. Země oživla jejich hlasem, pláčem a smíchem. Tak se objevili na světě lidé.
Aby Re plačící oko ukonejšil, dal si je na čelo a proměnil je v jiskřící posvátnou kobru. Od té chvíle ji nosil jako čelenku na ochranu před nepřáteli.
Potom vzal Re na sebe podobu člověka, usedl na trůn a začal lidem vlád-lidem jako jejich první faraon. Tisíce let panoval všemocný Re moudře a spravedlivě lidem i bohům. Všichni žili v míru a pokoji, nebyly žádné války, hádky - či rozepře. Bozi i lidé Rea velebili a jeho neskonalé dobroty si vážili. Nastal
zlatý věk pradávného světa, kdy lidé znali Jen laskavost, dobro a bratrství.
V onom věku se však na okraji pouště u Západního pohoří narodil obrovský had Apop, démon chaosu a zmaru, největší nepřítel boha slunce Rea. S ním přišlo na svět i zlo, které se usadilo v hlavách a duších mnohých lidí i některých bohů.
Lidé se nakazili zlem hada Apopa, a přestali Rea poslouchat. Reptali, že chtějí lepšího vládce. Pomlouvali Rea, že je nespravedlivý, že stářím zhloupl, a přesto jim chce rozkazovat. Začali proti němu připravovat vzpouru.
Re věděl, co si lidé povídají a co proti němu chystají. Svolal přední bohy a bohyně na tajné místo, které lidé neznali. Přišel bůh vzduchu Šu, bohyně vlhkosti Tefnut, dostavili se bůh země Geb a bohyně nebe Nut a přivedli s sebou celé zástupy ostatních bohů a bohyň. Některá božstva měla lidské postavy, ale jejich hlavy byly lví, krokodýlí, kravĺ, šakalí, sokolí, osli a ibisí. Jiní bohové a bohyně se zcela podobali lidem, měli tedy i hlavy lidské. Nakonec přišel bůh měsíce Chonsu, který měl na hlavě měsíční srpek, a bůh pravodstva Nun s žabí hlavou.
Všichni bohové se usadili po boku boha slunce Rea, z úcty sklonili před
hlavy, a když je pozvedli, bůh Nun řekl:
"Promluv k nám, nejmocnější bože a faraone Egypta. Chceme tě slyšet.
"Nejstarší bože, z něhož jsem vzešel, i vy ostatní, kteří jste mými dětmi,
svolal jsem vás, abyste mi poradili," zvolal Re. "Víte, že mě lidé haní a tupí
připravují proti mně spiknutí. Stvořil jsem každého člověka rovného druhým
myslí naplněnou dobrem. Nechtěj jsem, aby lidé konali zlo. Poraďte, co mám
dělat? Mám je všechny zahubit jediným pohledem svého hořícího oka?"
"Všemocný Re, můj synu," prohlásil Nun za všechny bohy, "ty, jenž jsi mocnější než já a ostatní bohové, které jsi stvořil, věz, že vyšleš-li proti lidem svoje planoucí oko, promění jeho žár celou zemí v poušť a všechno živé v ní zahyne."
"Nepošlu tedy proti lidem svoje hořícĺ oko, ale Sachmet, bohyni války
hrůzy," zahřímal rozzlobený Re.
Na ta slova vyrostla ze země obrovitá lvice, zařvala, až se otřáslo nebe,
mohutnými skoky se začala vrhat na lidi. Celý den je zabíjela a živila se jejich masem a krví.
Lidé před ní v nesmírné hrůze prchali do pouště, ukrývali se v jeskyních
skalních rozsedlinách a zoufale prosili Rea, aby Sachmet odvolal. Slibovali,
postaví Reovi chrámy a v nich ho budou velebit a uctívat.
Večer se Sachmet vrátila mezi bohy.
"Našla jsem mnoho lidí a snadno je přemohla.V několika dnech je všechny zahubím. Ani jediný člověk nezůstane naživu," prohlásila Sachmet a rozběhta se do pouště, aby s prvními Reovými paprsky mohla dál rozsévfl zkázu.
Re však nechtěl, aby Sachmet zabita veškeré lidstvo.
Kdo by mu pak stavěl chrámy a svatostánky, kdyby lidé vymřeli? Pozval
sobě hbité posly a přikázal jim:
"Běžte rychleji než stín těla na Ostrov Jeb a přineste odtamtud co nejvíce
květů keře karkade."
Běžci přinesli květy keře karkade a bůh Re z nich nechal uvařit sedm tisíc
džbánů krvavě rudé tekutiny. Pak dal rozemlít ječmen a přikázal z něho navařit
sedm tisíc džbánů piva. Na Reův příkaz smíchali služebníci pivo s rudou tekutiny
a připravili tak omamný červený nápoj, který rozlili po zemi v místech, kde
chtěla Sachmet příštího dne zabíjet. Na tři dlaně vysoko zaplavil rudý nápoj půdu.
"Tím lícil zachráním zvolal Re.
Když první Reovy paprsky zaplavily zemi ohnivými šípy, vyskočila Sachmet ze svého úkrytu a rozhlížela se, koho by zadávila. Pak se rozběhla a rychlými skoky dorazila na pole zatopená rudou záplavou. Považovala ji za krev a zhluboka si lokla. Rudý nok jí tak zachutnal, že ho všechen naráz vypila. Pivo v nápoji ji zcela omámilo. Opojena se večer pomalu vracela k bohům a na lidi, které cestou potkávala, úplně ztratila chuť.
"Jsi hodná,že jsi přišla mezi nás v míru Sachmet. 'A věz, že už nebudeš Sachmet, bohyně války. Udělám z tebe Hathor, bohyni lásky a radosti. Někdy budeš mít podobu krávy, jindy ženy s kravskými rohy. Tvá moc nad lidmi bude ještě větší než dříve, neboť láska je silnější vášeň než nenávist. Všichni lidé, kteří budou milovat, se stanou tvými oběťmi."
Tak všemocný Re zachránil lidstvo před zkázou a daroval mu nové potěšení a radost, ale i novou bolest a trápení.
Neboť láska přináší obojí.