Legendy a báje

V ONĚCH PRADÁVNÝCH DOBÁCH, kdy všemocný bůh slunce Re měl ještě podobu Člověka a vládl na zemi jako první faraon Egypta, pronesl bůh moudrosti a učenosti, písma a řeči, lékařství a kouzelnictví, všemocný Thovt, proroctví:
"Jestliže Nut, bohyně nebe, porodí jednoho dne chlapce, stane se její syn,
až doroste v muže, nejoblíbenějším faraonem, jakého kdy Egypt měl."
"Nut nikdy nedá život žádnému dítěti," zvolal rozhořčeně Re, když se ono proroctví dozvěděl. "Syn bohyně Nut mi nikdy nevezme trůn. Protože Nut neporodí ani v jednom dni, ani v jedné noci ze tři sta šedesáti dní a noci, které rok má. Co jsem jednou vyslovil, nemůže nikdo změnit. Toť má vůle!"
Nut byla z Reovy kletby velice nešfastná. Thovt, nejmoudřejší z bohů, který se podobal muži s ibisi hlavou a který byl Reovým nejvyšším dvorním hodnostářem, však prohlásil, že její syn bude jednou nad Egyptem panovat. A Thovt se nemůže mýlit. Proto šla Nut za bohem Thovtem, jemuž se velice líbila, a prosila ho o pomoc.
"Víš, že tě mám rád, drahá Nut, a tak tvé přání splním, aniž přitom poruším Reovu kletbu," odpověděl Thovt.
Bůh učenosti, moudrosti a kouzelnictví vymyslil duchaplnou lest. Navštívil Chonsua, boha měsíce, a vyzval ho ke hře v dámu. Chonsu, který byl pověstným hráčem, vsadil kousek svého stříbrného měsíčního svitu, Thovt zase nabídl jedno ze svých kouzel. S Thovtem však neměl Chonsu naději vyhrát a jak prohrával, přisazoval kousek po kousku měsíční světlo. Nakonec prohrál tolik měsíčního svitu, že Thovt z něho mohl svými mocnými kouzly udělat pět nových dní. Ty pak vsunul mezi konec starého roku a začátek nového, takže jeden rok měl od té doby tři sta šedesát pět dní. Částečky světla, které Chonsu tehdy prohrál, mu
dodnes chybějí a jeví se jako temné skvrny na jeho měsíční záři. DEN V oněch pěti přidaných dnech porodila Nut pět dětí: prvního dne syna PRVÝ
Usira, budoucího boha mrtvých a vládce podsvětí, druhého dne Suteha, boha tmy, pouště, bouří a moře, potom bohyni Eset, "Paní mocných slov", dceru

Nebthet, ochrannou bohyni mrtvých, a pátého dne Harmacheta, který se později stal bohem vycházejícĺho slunce.
Nejvíce si Thovt oblíbil Usira a Eset, nádherné mladé bohy s lidskou podobou. Naučil je vši moudrosti bohů a všem svým kouzlům. Zvláště Eset byla velice vnímavá a učila ses chutí a se zápalem. Navíc ještě navštívila Chonsua a přesvědčila ho, aby jí vysvětlil všechny záhady a taje měsíce. Tak se krásná a moudrá bet stala největším mistrem kouzelnictví a čarodějnictví mezi bohy a lidmi.
Když děti bohyně Nut dospěly, vzal si Usir za ženu Eset. Suteh, s lidským tělem, ale s hlavou napůl oslí a napůl šakalí, se oženil s mladší sestrou Nebthet,

půvabnou bohyní s lidskou podobou. lisir se však nemohl stát faraonem
jak Thovt předpověděl, protože v Egyptě ještě pořád vládl všemocný bůh slunce Re.
Moudrá Eset, která chtěla svému manželovi dopomoci na trůn, věděla, že musí získat alespoň na chvíli moc nad Reem a donutit ho, aby ukončil svou vládu na zemi a předal pozemský trůn jejímu muži Usirovi. Dobře také věděla, že všechna Reova tvořivá síla sĺdlí v jeho jediném pravém jménu, které nejvyšší bůh ukrývá před celým světem v svém srdci. Ono tajné jméno, které Re zatím nikdy před žádným bohem ani člověkem nevyslovil, ba ani nevydechl, se tedy Eset musela za každou cenu dozvědět.
V té době byl Re už velice starý. Sám stanovil, že žádný člověk nemůže být věčně živ a jednou zemře. A protože vládl v lidské podobě Egyptu řadu let, změnilo stáří jeho vzhled. Kosti se mu proměnily v stříbro, svaly v žlutě zlato, vlasy se potáhly bledě modrou barvou kamene lapisu lazuli, hlava se mu stářím třásla a z úst občas ukápla slina.
Den co den procházel Re za doprovodu předních bohů celým Egyptem, aby
na něj dohlédl, a přitom ozařoval zemi svým božským okem, dávaje jí tak světlo, teplo a život.
Když mu při jedné procházce ukápla na zem božská slina, promísila ji Eset s hlínou a z ní pak v ruce uhnětla hliněného hada. Pomocí měsíčního kouzla přičarovala Eset hadovi prudký jed a položila ho na cestu, po které chodíval Re se svým doprovodem.
Jakmile se příštího dne vydal Re na svoji obvyklou egyptskou pouť a světlo jeho božského oka ozářilo celou zemi, hliněný had obživl, pozvedl hlavu z trávy a uštkl všemocného Rea do paty. Nato se rychle odplazil do blízkého jedlového houští.
Prudká bolest projela božským tělem. Re vykřikl, až se otřásla země a zachvělo se nebe.
"Co se ti stalo, nejvznešenější bože, že tak naříkáš?" zeptali se Reovi průvodci.
Re však nemohl hned odpovědět. Jed pronikal jeho tělem, jako Nil prostupuje zem, rty se mu chvěly, údy se třásly a palčivá bolest svírala jeho srdce. Když DEN se konečně trochu ovládl, zvolal na svůj doprovod: PRVÝ
"Pojďte ke mně, všichni bozi, kteří jste ze mne povstali. Něco mě poranilo, jako by mě nějaký had uštknul. Mé srdce to nezná, moje oči nevidí a má ruka

se toho nemůže dotknout. Neznám to, i když jsem všechno stvořil. Není to oheň, není to voda, a přesto jsem chvíli rozpálenější než oheň a hned nato chladnější než voda. Přiveďte mi bohy, kteří ovládají mocná kouzla a Čarovná zaříkávání a jejichž moudrost a důmysl dosahuje nebes. Někdo mi přece musí pomoci.
Bůh za bohem i jejich božské děti předstupovali před Rea, ale žádný z nich si nevěděl rady. Až nakonec přišla řada na moudrou Eset. Poklekla pokorně před všemocným Reem a řekla:
"Co se ti stalo, můj božský otče? Co ti ublížilo? Snad nepozvedl proti tobě hlavu nějaký had, kterého jsi stvořil? Jestli je tornu tak, pak ho zaženu svou kouzelnou mocí, aby už nikdy nespatřil tvoje božské oko."
"Když jsem se ubíral po cestě, uštkl mě had, kterého jsem však neviděl. Chvěji se bolestí, potím se jako rolník o žních a oči mám zamlžené tak, že skoro nic nevidím. Kde je země, oceán a kde je nebe?" ptal se Re.
"Božský otče, zbavím tě jedu, ale musíš mi prozradit svoje tajné jméno. Věz, že tě mohu vyléčit, jedině když spojím svá mocná kouzla a zaříkávání s tvým tajným jménem," vysvětlovala Eset.
Nato Re vyjmenoval všechna jména, jimiž ho bohové i lidé uctívali, a bylo jich několik desítek. Svůj dlouhý výčet ukončil slovy:
"Ráno jsem Cheprer, vycházející slunce, v poledne Re, slunce v zenitu, a večer jsem zapadající slunce Atum."
Eset vyslovovala jméno po jménu a přidávala k nim mocná čarovná zaklínání, ale jed z božského těla nevyhnala.
"Božský otče," pravila Eset, "tvé jméno není mezi těmi, která jsi mi řekl. Prozraď mi je, a jed opustí tvé tělo. Vždyť žije jen ten, jehož jméno vyslovujeme. Kdo má jméno, nikdy nezemře."
Jed pálil žárem, který byl mocnější než plamen ohně, a zoufalý Re zvolal:
"Vězte všichni, že mě moje dcera Eset přemluvila a že jí prozradím své pravé jméno, jež ukrývám v srdci. Ale nesmí ho nikomu říci, ani svému manželovi nebo synovi, kterého s ním jednou bude mít."
A všemocný bůh slunce ještě hlasitěji zvolal:
"Ať tedy na chvíli přejde mé nejpravější jméno z mého srdce do srdce mé
drahé dcery Eset!"
V okamžiku, kdy Re otvíral svoje srdce, vykřikla Eset:

"Vyteč, jede! Vyjdi z těla zářícího boha, protože já, Paní mocných slov, znám tajné Reovo jméno. Ať žije Re, ať zhyne jed! A ať se stane bůh Iisir, můj milovaný manžel, vládcem nad lidmi a egyptskou zemí!"
Palčivá bolest způsobená hadím jedem rázem ustala. Bůh slunce Re úlevou zhluboka vydechl, ale byl tak unavený, vyčerpaný a navíc ještě očarovaný kouzlem Eset, která teď znala jeho pravé jméno, že se vůbec nezmohl na odpor a souhlasil s Esetiným rozhodnutím. Jen prohlásil, že už stejně nemá chuť vládnout lidem na zemi a trápit se bolestmi lidského stáří, že odejde navždy do nadoblačných výšek. Faraonem Egypta ustanovil boha Usira, manžela moudré bohyně Eset.
Potom Re přikázal bohyni nebe Nut, aby se proměnila v obrovskou klečící krávu a jeho vyzdvihla na svůj hřbet. Když se tak stalo, zaklesla se Nut zadníma nohama do východního horizontu, přední si opřela o západní horizont a pozvedla své mohutné tělo do obrovské výše. Tak se tělo Nut stalo oblohou. Bohyně nebe se však chvěla závratí, a proto ji podepřel bůh vzduchu šu hlavou a pažemi. Nohama se pevně opřel o Nutina manžela, boha země Geba.
Od těch dob nese obloha slunečního boha Rea, Pána nebe. Každé ráno vychází na východě a ve své sluneční lodi, obklopen skupinou nejpřednějších bohů, putuje modrou oblohou na západ. Přitom ozařuje svět a vesmír svým božským jasem, který prýští ze slunečního kotouče nad Reovým čelem a dává zemi a vodstvu teplo, světlo a život. Na lodi Rea obsluhují dvořané. Strážní bohové a strážcové ho ochraňují před nebeským hadem Apopem, který chce sluneční bárku převrhnout, a svádějí s nesmrtelným plazem věčný, nekonečný boj. Strážcům se vždy podaří démona zla a chaosu přemoci. .
Re sedí na zlatém trůně a každou hodinu mění svoji podobu. Nejdříve je dítětem, v druhé hodině plavby mladíkem, pak gryfem neboli lvem s orlí hlavou a křídly, který sedĺ na lotosovém květu, potom se Re proměňuje v dospělého muže s beranĺ hlavou, nato v muže s hlavou sokola, v šesté hodině se stává beranem se čtyřmi hlavami nebo člověkem se zdvojeným tělem majícím čtyři beraní hlavy, jindy je posvátným broukem skarabem, lvem, kocourem, krokodýlem,
býkem a kobrou.